Internetová nostalgie

Tento článek jsem psal na nádraží do mobilu, když jsem hodinu čekal na vlak.

Vzpomínám si, jak jsme doma měli krabičku, do které vedl kabel od telefonu a po chvíli kvílení se náš první počítač za 30 000 Kč  připojil k internetu. Pokud někdo z rodiny chtěl jít na internet, telefon byl mimo provoz. Zároveň o jeho připojení musela vědět celá rodina, aby náhodou někdo nezvednul sluchátko. To by vedlo k přerušení spojení. Platilo se za každou minutu a tak se všechno řešilo rychle. Od rodičů jsem měl tehdy povolen půlhodinový přístup a někdy jsem mohl surfovat i hodinu. Být na internetu bylo něco tak výjimečného a drahého, že jste byli rádi za každou minutu strávenou tam. Tento zázrak mělo doma z počátku jen několik vyvolených. Běžně se přistupovalo k internetu ze školy nebo práce.

SONY VAIO VPCEB4L1E/WI – Recenze

Tento designově povedený notebook se rozhodně nemusíte stydět používat na veřejnosti. Vzhled je jeho nejsilnější stránkou. Horní povrch víka je z matného plastu a uprostřed se leskne logo VAIO. Spodní část notebooku je klasicky černá. Všechny ostatní části notebooku jsou v bílé barvě. Hrany a rohy jsou zaoblené a neřežou jako u Macbooku od Applu. Celé tělo je pevné a notebook působí robustně.

Blog.cz – vietnamská kvalita

Při návštěvě publikačního systému blog.cz se hned pod logem objeví počítadlo vytvořených blogů a publikovaných článků. Tato dvě čísla jsou to jediné, čím je blog.cz zajímavý.

Na serveru blog.cz se stejně tak, jako na vietnamské tržnici nachází kopie a nekvalitní produkty. Těmi produkty jsou v tomto případě články. Přes 32 000 000 článků je sice krásné číslo, ale skrývají se za ním články, které rozhodně nestojí za přečtení. Vietnamské tržnice si své zákazníky přitáhnou hlavně díky nízkým cenám. Články na internetu jsou všude zdarma. Co tedy přinutí čtenáře k návštěvě těchto vietnamských tržnic s články? Zabloudí tam přes 60 000 návštěvníků denně. Nechápu to.

Jak daleko zajít?

Každý, kdo nějakým způsobem přispívá na internet, odkrývá své soukromí. Ať už v podobě krátkých tweetů, statusů na faceboku nebo dlouhých textů na svém blogu. Úspěchem je dosažení vysokého počtu followerů nebo čtenářů. Jak daleko musí člověk zajít, aby se jeho blog nebo twitter stal populárním?

Je potřeba pravidelně aktualizovat. Mrtvý účet nebo stránku nikdo číst nebude. Každá aktualizace ovšem odkryje část soukromí. Většinou se jedná jen o střípky, ze kterých je ovšem možné utvořit podrobný obraz.

Pells razzer first D 2011

Asi před měsícem jsem si pořídil nové horské kolo, abych se o prázdninách dostal více do přírody. Kolo jsem hledal na internetu. Měl jsem tři požadavky: kotoučové brzdy, vzhled a cena pod 12 000kč. Po několika dnech hledání jsem si vybral Pells razzer first d 2011. Stálo 11 000kč a za 200kč jsem si k němu přikoupil rohy na řidítka.

Když jsem si po několika vyjížďkách uvědomil, že s sebou chci vozit mobilní telefon, klíče, peněženku, mikinu, pití a podobně. Sáhl jsem po batohu. Ten mi vždy zajistí mokrá záda. Mám v plánu koupit láhev s držákem a ještě tašku na zip pod rám. Batoh budu nechávat doma.

Vidí všichni stejné barvy?

Když se každý z nás jako dítě učí poznávat svět, věří ostatním. Věří, že plechová krabice s koly je auto, nebo že obloha je modrá. Třešně jsou červené stejně jako krev nebo rajčata. Na základě těchto informací přiřazujeme k určitým barvám jejich názvy. Napadlo mě, že je teoreticky možné, aby každý člověk viděl jiný svět.

Představte si, že dva lidé současně pozorují jeden pomeranč. Oba tvrdí, že je oranžový. Oba mají pravdu. Naučili se, že barva, která vypadá právě takhle se jmenuje oranžová. Barva se může přesto teoreticky v očích dvou lidí lišit. Kdyby bylo možné vyměnit si mezi sebou mozek a oči (předpokládám, že tyto dva orgány slouží ke zpracování informace o barvách), najednou by pomeranč byl třeba modrý. Nepodařilo se mi vymyslet test, který by prokázal nebo vyvrátil tvrzení, že každý vidí jiné barvy.

Časopis JOY

Dnes se mi dostal do ruky časopis, který mi připomněl videoklip od Britney Spears k písničce Hold It Against Me. Časopis je stejně tak plný reklamy jako tento videoklip. Britney několikrát na kameru jasně ukazuje značkové parfémy, fotoaparáty, make-up nebo monitory od Sony. První polovina videoklipu tak vypadá jako přehlídka produktů, ke kterým Britney zpívá. Ta druhá už vypadá jako každý druhý videoklip.

Bude se o blogerech učit?

 

Následující článek není o blogerkách a jejich růžových blogíscích s blikající hello kitty na pozadí.

Dnes se na školách o hodině literatury učí převážně o spisovatelích, kteří své texty psali do novin nebo knih. Známí se stali většinou ve chvíli, kdy jejich texty četlo hodně lidí. Nešlo o to, že by nebylo o čem, nebo kam psát. Jen bylo velice složité své texty dostat mezi masy lidí.

V dnešní době nám internet dovoluje publikovat své texty tak, aby se k milionům čtenářů po celém světě dostal náš článek během okamžiku. Své texty publikuje mnohem více lidí, než v době před internetem. To bohužel znamená, že vzniká spousta nekvalitních textů, které nestojí za přečtení. Na druhou stranu se objevuje i mnoho talentovaných pisálků, kteří by si na knihu netroufli, ale blogování je pro ně to pravé.

Nespokojenost lidem prospívá

Spokojení lidé jsou šťastní, ale spokojenost není stav, který by pro ně byl přínosný. Spokojený člověk nemá potřebu podnikat kroky, které ho posunou dál. Jeho současná situace mu stačí a nemá potřebu něco měnit. Například student, který si maturitu určil jako hlavní a konečný cíl, už na vysokou školu půjde jen těžko. Má radost z toho, že má maturitu a v dané chvíli mu maturita stačí. Zaslepen radostí z úspěchu se na tomto bodě zastaví. Jednoduše usne na vavřínech.

Jak cestovat časem

Cestovat časem způsobem, jakým si to lidé představují pravděpodobně nebude nikdy možné. Myslím, že nikdy nebude existovat zařízení, do kterého bychom vstoupili a objevili se na tom samém místě v jinou dobu. To nejzajímavější ale je, že můžeme manipulovat s rychlostí toku času kolem sebe. Ano, čas na různých místech plyne různou rychlostí. Není to jen teorie. Je to dokázaný fakt.

Let vrtulníkem

V předchozím článku “Jak jsem se dostal omylem na Konopiště” jsem popsal, jak mi nevyšel let vrtulníkem. Měsíc poté byl stanoven náhradní termín letu. Tentokrát už vše vyšlo podle plánu. Letěl jsem 10 minut vrtulníkem R44 Clipper II. Startovalo se z letiště v Nesvačilech u Benešova. Pohybovali jsme se ve výšce 700 až 900 metrů nad zemí rychlostí 180 až 200 kilometrů v hodině.

Jak jsem se dostal omylem na Konopiště

Nejsem někdo, kdo rád chodí po památkách a všechno kolem fotí. Tuto neděli jsem však udělal výjimku. I když to nebylo plánované, navštívil jsem s přítelkyní a svojí mámou zámek Konopiště u Benešova. Celé to začalo před měsícem. Dostal jsem k svátku dárkový poukaz na vyhlídkový let vrtulníkem. Let se měl uskutečnit v neděli 17. dubna 2011.

Předem jsem se ještě domluvil s kamarádem, aby mi půjčil zrcadlovku. Chtěl jsem mít opravdu kvalitní fotky. Cestou jsme se tedy ještě zastavili pro foťák.

Strana 5 z 71234567